Zúčastnili ste už niekedy UTMB v rámci inej kategórie? Ako by ste hodnotili iné preteky UTMB v porovnaní s PTL?

Kristýna: Zúčastnila jsem se TDS (Sur les Traces des Ducs de Savoie ) v roce 2013 a UTMB v r.2015. TDS i UTMB jsou závody, které jsou značené a hojně zajištěné co se týče občerstvovacích stanic, takže člověk může jít s klasickým max 12l batohem a může v běžeckých pasážích skutečně běžet.

Pavlína: Zúčastnila jsem se CCC (Courmayeur - Champex - Chamonix ) v roce 2011 a UTMB v roce 2013. Tyto akce mě vždy překvapily dokonalou organizací, servisem a značením trati. Závodníci mají zajištěné jídlo a pití v široké nabídce a na několika místech i spaní. Dokonce jsem zažila závodníka, který se rozhodl pro velkou nevolnost a vyčerpání vzdát. Do chvilky mu byl dopraven jeho drop bag a pak následoval jeho transport i se zavazadlem do Chamonix. Tehdy na CCC ani na UTMB jsem si neuvědomila, že by to tak nemuselo být.

Petr: V roce 2013 jsem se zúčastnil UTMB. UTMB je ultra-trail, odhadem jsem běžel asi polovinu trasy. Na PTL jsme neběželi vůbec. S batohem, který má bezmála 10 kg, to skoro nejde. A i kdyby, tak běhatelných úseků bylo velmi málo.

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom Facebooku a Instagrame ]

Je pozoruhodné, že beháte za rôzne športové kluby – ako ste sa dali dokopy ako tím?

Kristýna: Znali jsme se z Olafových akcích, proto náš název týmu “Olaf kids”.

Pavlína: Jsme lidi se stejným zájmem, tak se potkáváme na různých akcích v Čechách nebo zahraničí.

Petr: Známe se delší dobu z českých i zahraničních ultra-trailů. Když jsme zvažovali účast na PTL, tak právě konečné složení členů týmu Olaf Kids se od počátku jevilo jako nejlepší volbou.

V čom spočíval váš tréning (nabehané objemy a pod.)? Dá sa vôbec na takúto vzdialenosť nejako pripraviť, aby to nebol príliš veľký „záťah“ na samotných pretekoch?

Kristýna: Já osobně si myslím, že na akci jako PTL není “recept”. Nejdůležitější je mentální příprava a psychická odolnost.

Pavlína: 300 km v takovémto terénu nikdo nenatrénuje. Kromě fyzické výdrže je důležitá hlava, psychička a soulad v týmu.

Petr: Měli jsme jeden společný delší trénink na jaře už s plnými těžkými batohy. Všichni jsme absolvovali během letošního roku několik ultra-trailů u nás a na Slovensku. Fyzicky jsme v rámci možností připraveni byli. Důležité bylo se připravit psychicky, stanovit si cíle, motivace, jak čelit krizím. Několikrát jsme se sešli a probírali vybavení, jídlo, spánkovou strategii, rady od kolegů, rady z internetu…. I tak jsme byli všichni překvapeni náročností terénu a zejména s tím spánkem to dopadlo úplně jinak.

Pri tímových behoch je asi dosť podstatné poznať tempo spolubežcov. Behávali ste občas v rámci tréningu aj spolu, aby ste sa zosynchronizovali?

Kristýna: Vzhledem k časové tísni se nám podařilo uskutečnit pouze jeden společný “výběh”, který náš kamarád nazval PTL teambuldingem, z plánované tréninkové stomílovky bylo něco málo přes sto kilometrů přes nejvyšší české hory a šli jsme to natěžko s víceméně stejnou výbavou jako na samotné PTL. Jinak jsme se v průběhu roku účastnili různých závodů z ČS1000.

Pavlína: Tohle byla moje černá můra. Moji spoluběžci běhají na závodech tempo, které je pro mě z říše snů. Jenom jsem si na to vzpomněla, tak se mně přítížilo – jak to bude všechno fungovat, když oni jsou 2x rychlejší nežli já? Takže, ano, tempo svých spoluběžců jsem dobře znala a vůbec jsem netušila, jak to skloubíme. Nakonec s velkou vděčností a pokorou musím říct, že naše tempo skloubit šlo. Při tomto podniku jsme skoro vůbec neběželi a naši rychlost limitoval terén a ne já.

Petr: Když běháme každý za sebe, tak máme tempo dost odlišné. Ale na PTL to vůbec nevadilo. Od začátku jsme si řekli, že nesmíme běhat, i kdyby to zrovna šlo. A dodrželi jsme to. Při chůzi se tempo sladí jednoduše.

Na trati ste strávili takmer 150 hodín. Mali ste možnosť niekde si oddýchnuť, prípadne si pospať?

Kristýna: V plánu bylo spát víc než tomu tak ve skutečnosti bylo, ale brzy jsme zjistili, že máme příliš pomalé tempo a že spát víc jak jednu hodinu denně nebude možné kvůli časovým branám na 97km, 210km, kde byly live base a celkovému limitu v Chamonix 299km.

Pavlína: Náš odpočinek byl asi nejhůř zvládnutou kapitolou. Celou dobu jsme zkoušeli nějaké možnosti, abychom potom zkonstatovali, že je to potřeba příště udělat jinak. Ale optimálního odpočinku jsme se vlastně nedočkali. Buď jsme se uložili venku poté, co jsme na sebe navlékli všechno naše oblečení, abychom se po chvíli probudili prochladlí s drkotajícími zuby. To jsme potom takto navlečení vyrazili a svlékali jsem se až po dostatečném zahřátí. Ale bylo to velmi vysilující, takže nevím, nakolik několikaminutový spánek vykompenzoval vysilující prochladnutí, které po něm následovalo. Nebo jsme se uložili na hodinku na spřátelených chatách do postelí, kde jsme opravdu tvrdě usnuli. Nehleděli jsme na to jestli je den nebo noc – prostě byla postel, tak jsme šli ležet. Spočítala jsem, že jsme leželi asi 8 hodin + nějaké drobné na krajích cest, kdy jsme jen tak upadli a za chvíli zase šli dál.

Petr: Odpočinek, zejména spánek, byl nutností. Na trati jsme strávili šest nocí a skoro sedm dní. Původně jsme plánovali spát 4-5 hodin denně, možná na začátku méně. Časový tlak vyvolaný časovými bránami nám ale umožnil spát maximálně 1-2 hodiny denně. Někomu se podařilo usnout tvrdě, někomu vůbec. To byl největší problém našeho putování.

Ako by ste hodnotili organizáciu pretekov? Značenie, občerstvenie, a pod.?

Kristýna: Organizace byla dobrá, značení od pořadatelů nebylo žádné, ale tak zněly propozice a v povinné výbavě byla GPS s nahranou trasou plus gps tracker od pořadatelů, byli jsme nepřetržitě sledovaní. Občerstvení na spřátelených horských chatách bylo každých cca 30km, ale na vlastní náklady. A na již zminovaných live base bylo jídlo od pořadatelů a hlavně drop bagy s našimi věcmi, mohli jsme se převléct a vysprchovat.

Pavlína: Organizace spočívala v práci mnoha organizátorů, které jsme mnohdy ani neviděli a kteří sledovali náš postup. V případě sejití z trasy nám telefonovali. Organizátoři se o nás starali na spřátelených chatách, kde jsme měli zajištěné jídlo a spaní a na 2 velkých občerstvovačkách. Během celého týdne se utvořila jedna velká rodina ze závodníků a organizátorů. V cíli bylo vidět mnoho emocí, slzí a přátelských objetí.

Petr: PTL je od počátku organizováno zcela odlišně, než ostatní závody UTMB. Taky to není závod, ale spíše organizovaný výlet. Celá trasa byla rozdělena přibližně na tři třetiny a během každého tohoto úseku jsme fungovali více méně samostatně. Několikrát byly k dispozici „partnerské“ chaty, kde jsme mohli zdarma přespat a za zvýhodněné ceny se najíst. Na těchto chatách byli i samotní organizátoři PTL a pomáhali nám v rámci možností s nejpalčivějšími zdravotními problémy. Ale jídlo jsme vždy měli v batohu připravené na dva dny samostatného pobytu v horách. Trasa vedla často po značených horských alpských stezkách. Ale často taky vedla volně náročným horským terénem a sledovali jsme ji s gps-kou neustále v ruce.

Priemerná rýchlosť 2km/hod jednoznačne poukazuje na náročnosť trasy. Ako by ste charakterizovali terén? Ktorý úsek predstavoval najväčšiu výzvu?

Kristýna: Extrémně náročný vysokohorský terén se všemi překážkami jako jsou potoky, kamenná pole, feratové cesty, fixní lana, řetězy, sněhová pole, které jsme museli překonat jak při výstupu tak při klesání, sypající se kamenná suť, zarostlé strmé louky, kde nevedly žádné cesty, ale ta naše ano, byla místa, kde jsme v podstatě volně lezli po skále.. S tím, že jsme měli hůlky a téměř 10kg batoh na zádech a na některá takto obtížná místa jsem se dostali v noci… Největší výzva pro mě bylo celé PTL, nemohu specifikovat jednotlivý úsek, ale třeba na 55km jsme vystoupali do 3109 m.n.m., jedno z nejtěžších stoupaní na trase, na asi 6km jsme překonali 1600 výškových metrů...vzpomínám, že to bylo hodně vertikální a lezli jsme tam asi 4h.

Pavlína: Terén byl zdrojem neustálých překvapení. Bylo to pro mně opravdu hodně těžké, hlavně častá absence cest. Zdolávali jsme například strmý mokrý travnatý svah přetínaný podélnými skalkami směrem dolů. Pořád jsme nechápali, proč nám naše boty tolik podkluzují. To bylo první noc. Je fakt, že se tam nedalo usínat, pořád jsme museli být ve střehu. Druhou noc jsme ve 23 hodin začali lézt po strmých skalách vzhůru. Museli jsme se držet oběma rukama, odhadovala jsem to na II. stupeň UIAA. Hodně kamenů bylo volných. Následovala suťová pole, strmé černé svahy s plochými kameny, které neustále ujížděly dolů, potoky, vodopády. Když byla horská stezka nebo cesta, byl to svátek.

Petr: Celá trasa byla velmi náročná. Trochu jsme věřili, že první třetina bude nejnáročnější. Vedla nás k tomu rámcová tabulka časových odhadů jednotlivých pasáží, kterou jsme měli od organizátorů. Ale nepotvrdilo se to. Celé PTL bylo tak nějak rovnoměrně stejně náročné. V těch nejtěžších pasážích byla naše rychlost menší jak 1 km/hod a to se týkalo jak stoupání, tak i klesání.

Krízy, únava, prípadne bolesť – ako ste bojovali počas tak dlhej doby s týmito faktormi počas závodu?

Kristýna: Krize samozřejmě byly a s ničím jiným člověk nebojoval víc než s únavou, spánkový deficit, který neustále narůstal, byl zdrcující, ale na trase jsme byli tři v týmu a všichni tři jsme na tom byli stejně, každý to akorát dával více či méně znát a společnými silami jsme to úspěšně zvládli překonat až do konce, myslím, že ta myšlenka a představa společného finiše v Chamonix nás držela při životě.

Pavlína: Toto všichni účastníci podobných akcí znají – usínání, motání se, halucinace. Ani my jsme nebyli vyjímkou a s počtem probdělých nocí se tyto jevy množily geometrickou řadou.

Petr: Největší bolesti se týkaly chodidel - plosky a puchýře. Hodně se na tom podepsalo, že na nohy působilo skoro o 10 kg více než obvykle. Ale největším problémem byl podle mě velký nedostatek spánku. Byl to takový začarovaný kruh. Říkali jsme si, že když se vyspíme, tak půjdeme rychleji. Ale stále jsme počítali, jestli si to vůbec můžeme dovolit. Jestli pak stihneme časovou bránu. Nevěděli jsme, jak těžký terén máme před sebou. Chtěli jsme si vytvořit nějakou časovou rezervu, ale skoro to nešlo. Jakmile se nám to trochu podařilo, okamžitě jsme na chvilku zalehli, i když to bylo uprostřed slunečného dne.

Objavila sa myšlienka predčasného ukončenia?

Kristýna: Objevila, v případech, kdy jsme neustále počítali, jestli stíháme průběžné časové brány, ještě nikdy před tím jsem žádný závod neabsolvovala s myšlenkou na časový limit.

Pavlína: Musím říct, že vlastně se myšlenka na odstoupení ze závodu neobjevila. Akorát jsme řešili několik zdravotních problémů, tak jsme nevěděli, jestli dojdeme všichni tři jako tým a nebo jenom dva z nás. Celé naše putování nás ale tlačily časové limity a opravdu jsme nevěděli, jestli je zvládneme dodržet, nebo nás organizátoři stáhnou ze závodu. Toho jsme se moc báli, po celou dobu tato hrozba nad námi visela. Poslední noc při překonávání sedla 2700 m n.m. jsme zažili bouřku, kdy oblohu křižovaly blesky ze všech stran, pršelo a padaly kroupy, to jsme si všichni v duchu říkali, že vlastně nemusíme ani dosáhnout cíle, hlavně když to přežijeme. Ale všichni jsme svorně mlčeli a snažili se co nejrychleji sestoupit.

Petr: Myslím si, že ne. Byli jsme tak namotivovaní. A zejména ve druhé polovině jsme si říkali, že teď už by to byla velká škoda, že bychom toho strašně litovali, atd. Opravdovou hrozbou nad námi byly postupně všechny tři časové brány – Champex, Morgex, Chamonix.

Plánujete sa ešte niekedy zúčastniť niektorej disciplíny na UTMB?

Kristýna: Na trase jsem ne jednou vykřikovala, že už nikdy nejdu na žádné ultra, ale Chamonix a okolí Mont Blanc je přenádherný. Atmosféra závodů je nesrovnatelná a jednotlivé akce, které jsem absolvovala, byly neskutečné zážitky, vryjí se do krve a zasáhnou život, tak kdo ví…. ?!

Pavlína: Kristý už od 20.km vykřikovala, že PTL je hrozný úlet a že už nikdy více. Petr je pohodář, za 14 dní od ukončení PTL už bude šlapat další šílený závod okolo údolí Aosta v Itálii (Tor des Geants - 330 km, 24.000+ m) a já myslím, že do Chamonix už asi nepojedu. Leda by někdo se mnou chtěl jít PTL.

Petr: V tuto chvíli nevím. Věřím, že budu běhat/chodit ještě několik let, tak možná někdy v budoucnu. Mám v plánu ještě několik dalších akcí, uvidíme.

Čo by ste chceli odkázať/poradiť bežcom, resp. tímom, ktorí zvažujú zúčastniť sa na PTL?

Kristýna: Ať si to pořádně rozmyslí a vyberou tak skvělé parťáky, jako jsem měla já, protože bez nich bych to nedokázala. Tímto bych chtěla Pavlíně a Petrovi z celého srdce poděkovat!

Pavlína: Každému, komu se v srdci objeví touha po absolvování PTL, vzkazujeme, že to stojí za to!

Petr: PTL je určitě jeden z nejlepších běžeckých/chodeckých projektů, který v současné době existuje. Pokud se vám podaří dát dohromady tak úžasnou partu, jako se to podařilo nám, tak neváhejte, zaregistrujte se, pořádně se připravte, postavte se na start a pak… nebudete litovat.

Fotogaléria k článku

+28 ďalších fotiek